středa 1. dubna 2015

Bláznivé počasí, bláznivý den

Dnes mě čeká práce až navečer a včera jsem šel s Michalem a Pepou na pivo, tak jsem si přispal do devíti.

V noci mi proudy deště strhávané vtrem bušily do okna. Ráno je počasí podobné. Než vyrazím do práce, tak chci stihnout několik věcí. Připravit materiály k odevzdání a tím uzavřít celou tu velkou a vleklou zakázku. Připravit newsletter pro magazín, dodělat něco málo do práce a hlavně odevzdat přiznání k dani z příjmu. Dnes je na to poslední den.

Plán mám. Ale už ráno tuším, že ho nesplním celý. Připravuju si materiály pro ten zpravodaj, lejstra pro finančák už mám vyplněna. Ale čas letí nějak rychle. Najednou je poledne. Obědvám opečený chleba namazaný avokádem.

Vítr rozehnal mraky a najednou je obloha jako vymetená. To je znamení, že mám vyrazit. Vše jde celkem hladce. Kousek za finančákem je vlakové nádraží, až odevzdám přiznání, tak sednu na vlak, na Smíchově vysednu, zajdu na shůzku s Honzou Svobodou, vyrazím do práce, cestou a na fotbale dodělám ty materiály k odevzdání a budu mít vše hotovo.

Vlak mi jede šest minut po jedné hodině a v záloze mám další o jedenáct minut později.

Můj plán se rozplynul jako ty mraky. V okýnku na podatelně mi paní podatelnice suchým hlasem oznámila, že mi chybí jedna příloha. Finanční úřad mám z domu asi dvacet minut cesty. To znamená, že místo jedné cesty, jsem musel vykonat tři a místo dvaceti minut na ní strávil asi hodinu.

Upocený, unavený a trochu promoklý, protože vítr nahnal mraky a déšť zase zpět, odevzdávám dokumenty a ještě při odchodu slyším, jak se nějaká slečna ptá, jestli je to poslední den pro podání přiznání - není, stačí to do zítra. Lehce jsem zaklel.

Honzovi rovnou hlásím půlhodinové zpoždění. Kéž by to bylo vše, co mě dnes má ještě potkat.

Na tabuli odjezdů vlaků vidím, že rychlík s odjezdem čtrnáct nula šest má zpoždění sto minut. Dobrá, čekám na osobák jedoucí v čtrnáct sedmnáct. (Zde lze viděti, že celý plán se mi posunul o hodinu a odjezdy vlaků se opakují s hodinovým intervalem. Schůzku s Honzou Svobodou mám domluvenu na třetí hodinu.)

Pořád se to všechno dá celkem rozumně stihnout.

V Dobřichovicích se mi celý plán totálně hroutí. Někde o kus dál prý na koleje spadly pod náporem dnešního silného větru stromy. Dobřichovice jsou konec světa. Autobusy odsud nejezdí, na kolejích je strom. Zkuším stopovat. Aut jezdí málo, nezastavuje žádné.

Cestující čekají v čekárně. Občas se všichni vřítí do zastavivšího vlaku z Berouna, aby jim bylo v zápětí oznámeno, že tento vlak do prahy nepokračuje, neboť i pro něj platí, neprůjezdnost trati, otáčí se a vrací se do Berouna.

Po hodině v bezvýchodné situaci průvodčí hlásí, že konečně je trať zprovozněna a za minutu odjede rychlík do Prahy. Sedíme ve vlaku a nic se neděje. Po té z tlampače zachrčí hlas, z kterého rozumím jen slovům trať, neprůjezdá, náhradní autobus. Aha. Zase se vystupuje.

Chvilku čekáme před nádražní budovou. Přijíždí autobus a zdlouhavě jedeme. Kam? No přece do Černošic. V Černošicích je situace podobně zoufalá. Nástupiště plná lidí. Vlaky stojí, průvodčí nic neví a ještě je podrážděný, že po něm někdo něco chce.

Zkrátím to povídání. Uplynulo asi deset minut, nějaký pohůnek v oranžové vestě zavelil, že za dvě minuty odjede "tamten pantograf" do Prahy. Sedíme, čekám. Z dvou minut je deset. Do Prahy jsem přijel asi o hodinu a půl později.

Kdybych byl jako Phileas Fogg z knížky od Julesa Vernea na cestě kolem světa za osmdesát dní, kterou jsem právě dočetl, tak prohraju tu sázku.

Mrzí mě zrušená schůzka, jsem unavený, hladový a nestíhám ani večerní fotbal. Musím do redakce pro kameru. Stihl jsem si dát čínu a tramvají, metrem a zase tramvají se přesouvám až do Edenu.

Přijíždím o poločase, ale žádná hrůza se nekoná, stačí natočit rozhovory po zápase.

Bylo mi líto jet autobusem a nevyužít zpáteční lístek na vlak, ale dopadlo to dobře - domů jsem dorazil v půl jedné.

Dobrou noc :)


středa 23. června 2010

Postříleníčko

   Návod pro lidi, kteří mají zbytečné stokoruny po kapsách, zbrojní průkaz, kamaráda s GLOCKem19 9x19 a nevědí co s časem.

   Nejprve si běžte koupit pár krabiček laciných nábojů (do GLOCKa 19 9x19 nejlépe pasují náboje 9mm Luger 9x19) – na to potřebujete ten zbrojní průkaz a několik stokorunek. Pak běžte na střelnici, kupte si dva terče za deset korun, půjčte si sluchátka a brýle, zamávejte na správce zbrojním průkazem a ještě lépe i příslušnou členskou průkazkou a hurá na palpost.

   Samozřejmě je možná i varianta, kdy nemáte v kapse náboje, vedle sebe vysmátého kamaráda s pistolkou v kapse ani všechny ty průkazy. Jen se to kapánek prodraží. Připlatíte za půjčení zbraně, za instruktora, který vás pohlídá a další stokorunky za samotný pronájem palpostu. Plus střelivo, které je o nějakou tu korunu dražší, než v obchodě.

   Tak jako tak jste se ocitli v potemnělé dlouhé místnosti bez oken v kóji za malým pultíkem a ještě vás bolí uši od výstřelu, protože jste si zapomněli nasadit sluchátka, než jste vešli, jenže on už ouha vevnitř střílel někdo jiný. Příště budete chytřejší.

   Poprvé nejspíš hned naládujete zásobníky a vysázíte to více–méně úspěšně na terč. Sto nábojů se dá bez problémů vystřílet za pět minut. Ale daleko lepší je trošku potrénovat techniku a taktiku. Nabíjení, přebíjení, tasení, úhyby, míření atd.

   A když je dostříleno a odcházíte zpátky na ulici do toho “obyčejného světa”, tak víte, že ať vás před tím trápilo cokoliv, tak teď se cítíte mnohem líp.

úterý 8. června 2010

Hlášení od bazénu na dvorku

   Teplota vzduchu 28 stupňů, teplota vody 27 stupňů, pivo – desetistupňové – teplota 7 stupňů a další čekají ve sklepě.

   Slunce pálí, pivo chladí, voda nadnáší. Psi spokojeně oddychují ve stínu, nebo krouží s míčkem kolem bazénu.

   Oběd voní. Travička je měkká. Hudba tlumeně hraje, ptáci vesele štěbetají. Dokonce se občas mihne i vážka

    Bílé obláčky plují po modré obloze. Čára za letadlem se pomalu rozplývá. Tak někam letět.

   Ale je to pohoda.

neděle 30. května 2010

Návrat

Dnes, dvě hodiny ráno. Marcela s Rudolfem se vracejí domů z “párty” na oslavu příjezdu Marcely bratra.

Ruda: “Jdu natočit minimálně tisíc litrů vody na pití.”

Marcelka: “Až půjdeš nahoru, tak pusť domů psy; jsou venku!”

Ruda: “Víš kolik je to tisíc litrů vody? Jak dlouho to bude trvat!”

pondělí 26. dubna 2010

Zkouška

Zítra mě to čeká. Zkouška odborné způsobilosti.

Doufám, že úspěšně zúročím slunečná odpoledne strávená v potemnělém podkroví nad učením a budu po zásluze “oplackován”.

Jenže si ve vědomostech ještě nejsem moc jistý. A když si nejsem úplně jistý, tak bývám u zkoušky nervózní. A když jsem nervózní, tak dělám chyby a mám výpadky paměti. A to je pak průser.

Ale co. Kdyby to nedopadlo, tak se to dá za měsíc zopakovat a pak za měsíc ještě jednou. A to by bylo, aby to nebylo.

A jak říká náš třídní – “Vidíte, jaro přišlo.” a “Svět nespadne”.

Konec filozofování, jde se grilovat a zahnat chmury kapkou vína.

neděle 11. dubna 2010

Juka v oku

Sobota

    Pohodové ráno. Snídám tlačenku na čerstvém chlebu a zajídám to škvarky. I slivovička tekla. Welcome to Moravia! Aby ze mě ale nebyl Míša kulička, tak sedlám kolo. Dofouknout dušičky po dlouhé zimě a jede se. Jupí. Po stezce do Lhoty a pak stáčím kola na jih. Jižně je Svatý Antonínek a docela prudké stoupání.Omnia 042 Zase se peru s vrstevnicemi. Dlouho jsem nejel a taky to tak vypadá. Funím a hekám. Stoupání 150 metrů na dvou kilometrech. Chce se mi zvracet. Ale opět jsem nad terénem zvítězil. Po každém stoupání následuje klesání. Svištím z kopce. Mávají mi svatebčané v protisměru. Vysmátí a opentlení a smáli by se ještě víc, vidět můj výraz pod kopcem. Brzdy totiž nebrzdí tak, jak by měly, takže míjím odbočku a musím se kus vrátit. Míjím líbezné sklépky v Blatnici a už mě čeká převážně rovinka.Omnia 043 Blatnička, Boršice, Babí hora. Posledních pár kilometrů před Hlukem ale fouká takový vítr, až nadávám a plivu škaredou slinu. Vážně nic příjemného. Za hodinu a půl jsem ujel 25 kilometrů. Olympionik ze mě nebude, ale je mi dobře na těle i na duši. A ani jsem moc nezmokl.

1240300140_juka2    Juka (Yucca) je rod jednoděložných rostlin z čeledi agávovité (Agavaceae). Krásná velká, až stromovitá, rostlina, která má dlouhé zelené listy zakončené ostrou špičkou. A když kolem ní jdete a nedíváte se, tak se vám ta špička třeba zapíchne do oka a pokud se trefíte jen do bělma, tak se vám půl toho bělma podlije krví a vypadá to nechutně. Ani to dlouho nebolí, na oko vidíte normálně dál a všimnete si toho třeba až když jedete z Tesca a podíváte se na sebe do zpětného zrcátka. Večer se vás pak v hospodě kamarádi ptají, kdo vám dal pěstí, nebo říkají, že se máte dívat jinam, protože to vypadá fakt hnusně. Taky je zajímavé pozorovat, jak se vám všichni upřeně dívají do očí. Jen kdyby to nebylo z tak blbého důvodu. A co se stane, když se zapíchne ten list do duhovky, to naštěstí nevím.

sobota 10. dubna 2010

Na Moravu

   Práce nebo škola? Pořád nevím, jak tomu říkat. No prostě práce/škola proběhla v pohodě a i obavy z odpoledního suplování v taktice se rozplynuly jako ranní náznak dešťových mraků. No prostě jak řekl Mára - někdo se snaží být vtipný za každou cenu, ale moc mu to nejde a někdo (pan suplující) se chová normálně a je vtipný. Až z toho bolí bránice. Takové záseky se fakt jen tak neslyší.
   Tak jsme se zasmáli, ale dnes jedu domů. Na Moravu. A ani ještě nevím jak. Tak kupuji lístek na vlak a prý odjezd 16:11.

   Docela plný vlak, ale už jsem zažil horší. Navíc sedím, takže bez stresu. Jenže je nuda. Učení mě uspává, přesto jsem tomu dal dobrou hodinku. Trochu zpestření přichází po přesednutí v Olomouci. Usadil jsem se do kupéčka a zatímco si pouštím do uší Kryla, tak si přisedlo pár lidí a naproti mě se usadil chlapík s lahváčem Plzně v ruce. Kytaru uložil nahoru. Párkrát se potkáváme pohledem, ale radši zavírám oči. Když je po pár minutách otevřu, tak chlapík na mě kouká a ukazuje mi palec nahoru. Prý se mu líbí Kryl a rozpovídal se. A tak jsem, pozorujíce rudý západ slunce, poslouchal nejprve něco o jeho práci na CNCčku a vozících pro kamery do kanálů, o holkách i o nemocech. Všechno mi pověděl. "...já se nabíjím hraním na kytaru. Jednou jsem dostal angínu, tak jsem si vzal kytaru, pořád jsem hrál a za dva týdny bylo po angíně... A nemocnice, to je úplný konec. Jednou jsem měl urvaný vaz v rameni a nemohl jsem hrát... Nejradši cestuji vlakem. Za volantem se hrát nedá, to se musí člověk pořád věnovat tomu provozu... Najezděno mám hodně. A v létě si snad udělám řidičák..." Po přesednutí v Otrokovicích prý pojede trolejbusem do Zlína. Vyjde to levněji, než vlak. Už je dávno po západu a za námi se žene déšť. Mám prý zajít na portu do Koryčan, budou tam hrát s kapelou. Lahváč se pohupuje na stolečku zkřiveným politím od stovek piv, na něm kdysi položených. "...no a jestli nemůžeš na tu Portu, tak zajeď aspoň do Otrokovic na majFest, ale tam hrajeme už v jedenáct..." A odešel.
   V Hradišti jsem v půl deváté. Naši mě vyzvedli a jede se domů.
   Dvorek je prázdný. Prý Nellinku zakopali na Babí hoře.

středa 7. dubna 2010

Překvapení od rána do večera

Nejprve jsem po rozlepení očí zjistil, že ta rána, co jsem v noci slyšel, byly spadlé hodiny a ne externí disk, jak jsem se obával. Asi zase psíkové řádili.

Pak mě překvapil Ziggy, pustil jsem jej vyčůrat a poprvé zvednul nožičku – a je z něj dospělý pes. Teda Mirka tvrdí, že už nožičku zvednul dřív, ale to jsem neviděl. Tak se to nepočítá. (Jestli to čteš, Mirko, tak předchozí větu po přečtení zase zapomeň. Děkuji za spolupráci.)

Překvapení samozřejmě nejsou jen příjemná. Například když se ve dveřích na začátku fyzické přípravy objevil mistr W., tak bylo na chvilku po náladě, ale konec dobrý, všechno dobré.

Zkoušení mě nepotkalo, jak je školák dlouhý a zrovínka dnes to přišlo. V psychologii a rovnou k tabuli. No něco jsem vykoktal a byla z toho pěkná trojka. Že prý co je to afekt, tak mi jej zkoušející přímo předvedla. Ale co si budeme nalhávat  -psychologie je poslední předmět, do kterého by mě napadlo se učit, když se blíží zkoušky.

Odpoledne učení, pak víno a nakonec zbývá jen vyčůrat pomodlit a spát.

pondělí 29. března 2010

Na poště jako za starých časů

Z dnešku bylo nejpříjemnější hodinové zaspání. Jsem optimista a taky je ve mě krapet flegmatika, takže zběsilé pobíhání po domě se u mě po selhání budíku neděje. Krásně odpočatý, vyspaný a příjemně vzbuzený sám sebou jsem došel vlahým ranním Berounem na autobus a do práce dorazil jen o pár minut později.

Už pár týdnů moje práce spočívá v učení se a ještě pár týdnů to bude pokračovat, takže práce je spíše školou. A škola hrou. Aspoň pro nás hravé.

Dnešní vyučování završil v poslední hodině (ne)učitel zvaný Ričrd (čti Ryčrd). Nekonečné malůvky nesmyslných křižovatek završil historkou o useknuté hlavě v rybníce.

Odpoledne ovšem následovalo utrpení, zvané Česká pošta. Já – člověk zhýčkaný mobilním internetem, internetovým bankovnictvím, nakupováním a platbou on-line atd. jsem se odebral na poštu zaplatit a odeslat přihlášku ke studiu v papírové podobě. Kompletní vypsání tří složenek mě stálo půl hodiny a křeč v zápěstí. Další půl hodinu trávím ve frontě. V maličké čekárničce s vydýchaným vzduchem se tlačí asi třicet lidí. Tak jsem zaplatil, nalepil ústřižky složenky a odebral se nadepsat obálku. Minuta vypisování obálky mě odpálila zase na konec fronty. Po čtvrt hodince jsem u přepážky, ale jsem zase odpálkován – potřebuju podací lístek. Takže po jeho vyplnění znova do fronty. Doufám, že mám s poštou zase na několik let pokoj.

středa 3. února 2010

O ovečkách

      Počítat ovečky je snad nejznámější lidový lék na usnutí. Tak proč to nezkusit, říkám si nějak kolem jedné v noci. Už hodinu hledím do tmy.

      První druhá třetí. Pěkně pomaloučku, jako nějaké obláčky si to mašírují na druhou stranu potůčku přes klenutý dřevěný mostek s malým zábradlíčkem. Noční fantazie je bujná. Ale jsem špatný pastýř. Ovečky se mi popletly a počtu se nedobírám. Tak znova. První druhá třetí čtvrtá. Ale co to? Kde se mi tady bere vlk? Skáče dlouhými skoky a ovečky se plaší. Zvonečky na krku zvoní na poplach. Od malého domku, snad farmy, se ženou dva pastevečtí psi. Spěchají na pomoc. V běhu se vlní jako obilný lán ve větru. Vlci jsou zahnáni. Ovečky přešlapují v bezpečí. Psi sedí, oddechují a jazyky jim visí z tlamiček; občas jim morda sklapne, ale pořád funí jako o závod přes koutky toho psího úsměvu a jejich přivřené oči na mě bezelstně hledí.